Svá díla věnoval výzkumnému centru kapverdský spisovatel a hudebník Mário Lúcio Sousa. Ve vánoční nadílce, kterou jsme obdrželi symbolicky v den svátku Tří králů, jsme tak nalezli i jeho nejnovější román „O livro que me escreveu“ (2024). Ten vypráví o mladém muži, kterému je diagnostikována vážná srdeční choroba. S vědomím přibližující se smrti se rozhodne napsat knihu o svém životě, ve které se pokouší zachytit své myšlenky, city a esenci svého bytí. Po dokončení díla odesílá rukopis do nakladatelství, avšak popsané listy se záhadně ztratí. Následuje zoufalé pátrání, během něhož si hlavní hrdina uvědomuje, že jeho kniha není jen fyzickým dílem, ale také zrcadlem jeho duše. Román nabízí hlubokou reflexi o smyslu života, tvůrčím procesu a křehké hranici mezi životem a smrtí. Dílo kombinuje prvky kapverdské kultury, existenciálních otázek a univerzálních témat lidské identity, což z něj činí emocionálně silný a filozoficky podnětný text. Více již neprozradíme – snad jen to, že Pilar del Río, španělská spisovatelka a novinářka, ve svém dopise adresovaném kapverdskému umělci píše „É uma injustiça ler em três horas o que tanto tempo se levou a criar. O Livro tem magia e vida dentro, é um passeio pelo melhor que somos, um derrame de imaginação e de amor pela leitura, os escritores, teu povo e toda nossa gente….”.

Další kniha nazvaná „A última lua de homem grande“ (2021) zachycuje poslední okamžiky života Amílcara Cabrala, významného afrického protikoloniálního vůdce. Příběh se odehrává za úplňku, kdy Cabral vzpomíná na své dětství, matku, studentská léta i lásky. Zároveň se zamýšlí nad absurditou válek, spletitostí geopolitických zájmů a problémy moci v Africe. Sousa mistrovsky propojuje intimní rozměr hrdinových úvah s globální perspektivou – děj zahrnuje více než dvacet zemí a oživuje osobnosti jako jsou papež či jiné ikony 20. století. V románu se vedle velikánů objevují i anonymní lidé, čímž autor zdůrazňuje univerzální lidskost a propojení osudů. Dílo spojuje historickou reflexi, filozofii a silnou literární poetiku, čímž přináší příběh s hlubokým mezinárodním dosahem.

Román „O diabo foi meu padeiro“ (2019) je zaměřen na otázku dobra a zla ve specifickém historickém kontextu trestanecké kolonie Tarrafal, kde v letech 1936–1954 žilo nad 150 politických vězňů z různých koutů portugalských kolonií. Příběh vypráví o pekaři, jenž zosobňuje ďábla, čelí pokušení i nevyhnutelným lidským slabostem. Román je zároveň metaforickým zamyšlením nad rolí jazyka coby prostředku moci a pádu, což opět podtrhuje jeho filozofickou hloubku a globální přesah. Autor, narozený v Tarrafalu, napsal dílo u příležitosti 45. výročí uzavření tábora.

„Biografia do Língua“ (2015) je další klíčové dílo Mária Lúcia Sousy, v němž je zdůrazněna role jazyka coby prostředku kulturní identity a historické paměti. Román zkoumá vztah mezi jazykem a mocí, přičemž zobrazuje, jak jazyk formuje nejen osobní, ale i kolektivní zkušenost. Dílo mapuje různé etapy jazykového vývoje na Kapverdách, včetně vlivů portugalského kolonialismu a vyvstávající kapverdské kreolštiny. Kniha je jak literární, tak filozofickou meditací o významu jazyka pro národ, identitu a svobodu. Autora k napsání této knihy inspirovala osobnost Estebana Mesy Monteja, kubánského otroka, který uprchl na svobodu ještě před zrušením otroctví v roce 1886. Esteban byl pravděpodobně jediný člověk na světě, který zažil všechny klíčové historické etapy – od kolonialismu a otroctví, jejich zrušení, až po válku za nezávislost, získání nezávislosti, okupaci, kapitalismus, imperialismus a komunismus.

Revoluční pohled na biblický příběh nabízí další darovaný román „O novíssimo testamento“ (2009). Děj se odehrává v době, kdy Kapverdskému souostroví vládli Portugalci, a začíná o Velikonoční neděli v malé farnosti Lém, kde umírá „nejzbožnější žena, jakou kdy ostrov Santiago poznal“. Jejím posledním přáním však není přivolání kněze, jak by se očekávalo. Žena si přeje být vyfotografována. Jakmile záblesk fotoaparátu zachytí její poslední okamžiky, nečekané tajemství se šíří po celém ostrově. Příběh o převtělení Ježíše do těla ženy, která není jen obyčejnou kapverdskou ostrovankou, ale představuje symbol africké ženy, zpochybňuje tradiční pojetí příchodu Ježíše Krista. Autor se nevyhýbá společenským, náboženským a politickým tématům, konfrontuje je s předsudky a klade si otázky o roli pohlaví, rasy a moci v historickém a náboženském kontextu.